Co je to makrofotografie?

Co s polemikami, zda ten či onen snímek ještě je, či už není makrofotografie. Slovo „Makro“ je od řeckého Macros a znamená velký.

Jedna z definic co je makrofotografie by mohla být, že je postup, kdy výsledkem je snímek
s více detaily než by vidělo oko ze vzdálenosti asi 25 cm.

Mnoho diskusí je o tom, zda poměr 2:1 či 1:1 už je makro a na druhé straně zda 30:1 nebo 35:1 náhodou už není fotografie či naopak mikrofotografie … Pak místo zhodnocení kvality fotografie se často diskutuje o tom, zda je to makro či mikro či jaká vlastně jiná fotografie.

Volba fotografického aparátu

• Pro vážnou tvorbu (dnes už převážně digitální) zrcadlovka, kdy se trvale se zlepšuje jeho rozlišovací schopnost, kvalita, šum a dnes již dosáhl rozměru kinofilmového políčka 24x36mm.
  Začíná být pravidelností, že se nejmenší předmětová vzdálenost v makrorežimu digitálních fotoaparátů počítá řádově v centimetrech. To umožňuje maximální přiblížení ke snímanému objektu, a tím i jeho zachycení na co největší plochu snímače. LCD displeje umožňují „vidět očima snímače“, nejsme tedy v makrorežimu zatíženi paralaxou průhledového optického hledáčku. Kompaktní digitální fotoaparát je pak možné do jisté míry přirovnat k jednooké zrcadlovce, na rozdíl od klasických kompaktů.

Objektivy

pro vážnější práci mají význam především dva druhy objektivů:

• pevné standardní (základní) objektivy většinou o ohniskové vzdálenosti 50 mm a průměrné světelnosti cca 2-3. Většina základních objektivů má proti zoomům velmi dobrou kresbu, lepší separaci odstínů v tmavých plochách a skvělé plynulé zobrazení rozostřeného pozadí. Pro přímé použití (nemá-li označení macro) se jako makroobjektiv nehodí, je nutno ho doplnit dalším zařízením.
  • Převratný kroužek (také reverzní). Je to jednoduché zařízení, které přišroubujeme na čelní stranu objektivu místo filtru. Druhá strana kroužku je vybavena bajonetem nebo závitem k uchycení na komoru. Celý vtip spočívá v tom, že využívá ke snímání většinou perfektně spočítané druhé poloviny optické soustavy objektivu, jenž je určena na promítání snímaného motivu na rovinu filmu při jedné konstantní vzdálenosti, která činí cca 40-50 mm dle typu komory.
    Věcička, co stojí pár stovek, oproti několika (i desítek) tisíců za originální makroobjektiv. Je několik výrobců, co vyrábí takováto „zařízení“. Na př. firma Novoflex, která vyrábí převratné kroužky pro převážnou většinu výrobců zrcadlovek (i středoformátových). Zajímavé je, že jejich převratné kroužky respektují i eventuelní přenos ovládání autofokusů, které v tomto případě pracují docela uspokojivě. Tedy, vcelku elegantní, kvalitní a laciné řešení pro ty, kteří chtějí makro jen „občas“. Výsledná kresba je jednoznačně kvalitnější, nežli makro-záběr týmž objektivem s mezikroužkem. Např. s objektivem Nikor AF 50/1,8 je takto možno dosáhnout měřítka asi 1:1 až 1,4:1, se Sigmou 24/2,8 je měřítko asi 2,5:1. Samozřejmě se ztrácí možnost automatického ovládání ostření a clony. Jedná se však velmi levnou alternativu, jak docílit značného měřítka.
  • Mezikroužky s normálně nasazeným základním objektivem
  • Měchové zařízení s normálně nasazeným základním objektivem
  • Převratný kroužek se základním objektivem namontujeme na měchové zařízení nebo na sadu mezikroužků. Dosáhneme tak i většího požadovaného rozsahu zvětšení, přičemž se objektiv chová jako „pravý“ makroobjektiv. Nabízí se myšlenka, že originální makroobjektivy jsou vlastně „převrácené normální objektivy“. Není to sice až tak jednoduché, ale vcelku je úvaha naprosto správná.
    Více třeba zde. Koupit ho můžete zde.
• makroobjektivy, objektivy konstruované a spočítané právě pro makrofotografii. Je to logicky to nejlepší, ale také nejdražší, co je. Jejich ohnisková vzdálenost se pohybuje od cca 20 až cca 140 mm. Čím menší ohnisko, tím větší zvětšení. Při nákupu je zapotřebí se už detailně poradit s odborníky, přitom je nutné vědět, v jakém rozsahu zvětšení se chcete pohybovat. Makroobjektivy jsou jako normální objektivy – nelze je používat univerzálně, je třeba vědět, co budu fotografovat nejčastěji a podle toho se rozhodnout, co koupit. Většinou také potřebují doplňkové zařízení (bez kterých se standardně nepoužívají).
  Příkladem základního makroobjektivu za rozumnou cenu může být Canon EF 50mm f/2.5 macro nebo u kratšího tele-makroobjektivu je to Canon EF 100mm f/2.8 USM macro.
  Moje volba padla na výborně hodnocený Canon EF-S 60mm f/2.8 USM macro.

Zvláštní příslušenství

• mezikroužky jsou to většinou tři mezikruží, vybavené stejným bajonetem (nebo závitem) o nestejné výšce, které lze navzájem kombinovat. Jejich výšky by měly být definovány poměrem 1:2:3, např. 7, 14 a 28 mm. Tento poměr, je-li zachován, slouží k jednoduššímu přepočtu prodloužení expoziční doby. Číslo mezikroužku většinou udává vzdálenost od roviny filmu, na př. označení „EF 25″ vzdaluje objektiv od filmu o 25mm.
  Výhody jsou nesporné – použití téměř s jakýmkoliv objektivem a relativně laciné. Není třeba kupovat „originální“, jejich konstrukce je natolik jednoduchá, že kvalitní seženete i u takových výrobců jako Hama nebo Rowi apod.
  Moderní mezikroužky umožňují přímý přenos dat (clona…) mezi systémem přístroje a optickou sestavou, proto se uvádějí jako „automatické“(Auto).
  Ještě dokonalejší typ tvoří mezikroužky s přenosem autofokusu, tam si musíte připlatit.

  
  

  • používáme-li starší typy mezikroužků bez přenosu clony, častou začátečnickou chybou bývá právě po zaostření opomnění nastavení clony (s velkou clonou se velmi špatně zaostřuje – málo světla). Je zřejmé, že takovéto mezikroužky nás začnou zdržovat.
  • touha po velkém zvětšení nás tlačí používat celou sadu mezikroužků, eventuálně i dvě sady (třeba půjčené od přítele). Kompletní sadu mezikroužků lze
    použít pouze s makroobjektivy, nikoliv třeba se základním objektivem nebo teleobjektivem. Praxe nám ukazuje, že pro uspokojivou kresbu lze u základního objektivu použít mezikroužky o celkové délce cca max. 80 mm (vztaženo ke formátu kinofilmu). Pro teleobjektivy je to zhruba polovina. V opačném případě nám začnou objektivy vinětovat, tzn., že bychom využili jen malou (a ještě k tomu kruhovou) část obrazu. Opět výjimku tvoří kombinace mezikroužků s převratným kroužkem.

  Mezikroužky nám také komplikují život (pakliže nepoužíváme fotoaparát s vnitřním měřením skrz objektiv) přepočtem koeficientu času při jejich používání,
  neboť čím máme větší výtah, tím potřebujeme prodloužit čas, event. přidat světlo.
  Nasazování mezikroužků a jejich kombinací také není příliš pohodlné a ani rychlé. Odhadnout v okamžiku, jakou kombinaci použít pro dané zvětšení je přeci jenom problematické.

• makroměch na rozdíl od mezikroužků je s ním práce poněkud rychlejší, neboť zvětšení pohodlně regulujeme pomocí posuvného šroubu výtahu makroměchu. Platí pro něj ale také, jako u mezikroužků, že při použití standardních nebo tele-objektivů nelze použít celého výtahu. Přenos clony u většiny makroměchů neexistuje, proto se expozice řeší připojením dvojité drátěné spouště, kterou je ve většině případů třeba nastavit tak, aby při zmáčknutí spouště došlo nejdříve k zaskočení clony a pak k vlastní expozici. I zde jsou čestné výjimky, např. makroměch pro Hasselblad (formát 6×6) umožňuje přenos clony díky své jedinečné konstrukci. Jejich nevýhodou je mechanická zranitelnost a díky nosnému zařízení i určitá neobratnost. Já osobně preferuji práci se zařízením, které kombinuje obě předešlé metody a to je
• předsádkové čočky nejsou asi úplně nejvhodnější pro pravé zrcadlovky ale nutné řešení pro elektroncké zrcadlovky či kompakty bez makro režimu.
• úhlový nebo lupový hledáček zařízení, které může docela dobře usnadnit práci fotografa v „žabí“ perspektivě. Nasazuje se přímo na okulár aparátu a opět nemusí být od té samé firmy, co máme komoru. Když pořizujeme záběr těsně nad zemí, je pro ty, jejichž aparát není vybaven šachtou, téměř nepostradatelný.
• běžné externí blesky upevněné na přístroji nejsou nejvhodnější. Lepší variantou jsou specielní okrouhlé makroblesky. Ty se zasunují do sáněk na hranolu fotoaparátu a propojovacím kabelem je spojen s kruhovým reflektorem nasazeným na objektivu. V kruhovém prstenci jsou dvě zábleskové trubičky, které se mohou odpálit současně nebo každá zvlášť. Expozice bývá řízena automaticky přes objektiv (systém TTL).
• stativ se ve většině příruček vřele doporučuje. Záleží však na tom, co fotografujete. Zkuste si fotografovat lezoucí hmyz, nebo ve větru se kývající květy. Proto, chceme-li fotografovat dynamickou makrofotografii, pak stativ asi ne!
  Stativ se dá použít třeba při fotografii rostlin, technických detailů, šperků,… hlavně pro práci v interiéru a také při fotografování na střední formát.
  Nebo, máte-li nastavenou sekvenci snímání, tak tam to prostě bez něj naopak nejde. Tedy, stativ na makro si vybíráme hlavně lehký a samozřejmě pevný. Nejlépe s takovou konstrukcí, která umožňuje připevnit stativovou hlavu (nebo kouli) i na spodní stranu středové tyče, nebo umožňuje tyč celou obrátit i s hlavou. To je totiž jeden z triků, jak si pomoci dostat se co nejníže. Dále je výhoda široce roztažitelných nohou stativu, opět, abychom snížili výšku. Je několik výrobců, kteří přímo nabízejí tzv. makrostativ, který má ještě jedno rameno na kloubu, ukončené opět hlavou. To umožňuje sklopit fotoaparát až téměř k zemi. Co vím, z těch komerčnějších výrobců to jsou Culmann, Slik a Velbon.

  
  

  Použijete-li stativ, patří k němu v naší oblasti ještě dvě pomůcky :

  • tzv. makro posuv, který nám pomáhá upřesnit vzdálenost mezi aparátem a předmětem. Doporučuji každému zájemci, protože postavit stativ není problém, ale problém je se stativem potom hnout třeba o dva centimetry. To právě řeší makro posuv. Je úplně jedno, od jakého výrobce, jen je třeba, aby byl dostatečně pevný a tuhý,
    přičemž posuv by měl být plynulý, s možností aretace. Za dobrou cenu jsou třeba zde.
  • kabelová nebo dálková spoušť. Velmi podceňované zařízení, použijte je vždy, je-li to možné. Hlavní důvod použití je eliminování i co nejmenšího záchvěvu aparátu. Osobně jsem ji koupil ve stejném obchodě.

Volba motivu

Zcela individuální záležitost. Ponejvíce budeme asi fotografovat v přírodě. Fotografování by mělo být našim odrazem chápání přírody. Nejjednodušší je samozřejmě pohled zhora. Boční pohled „tváří v tvář“ bývá asi nejpůsobivější. S tím souvisí světlo, protisvětlo či naše dosvětlení (nespíše bleskem).

Někdy při zkoumání některých fotografií označené za makrofotografie, nejsme schopni určit, co je na fotografii. Samozřejmě, může to být záměrem. Tyto záběry vznikají tehdy je-li detail celku příliš malý, nebo byl nasnímám z pozice, která není běžná, nebo to je pohled na předmět, který jsme nikdy neviděli.

Nastavení clony

Volba clonového čísla je rozhodující z hlediska hloubky ostrosti. V literatuře je možno nalézt tabulky, udávající pro různá měřítka zobrazení a její velikost v závislosti na clonovém čísle. (Platí při použití mezikroužků nebo měchu.). Místo podrobných tabulek uveďme jen několik údajů:

• Hloubka ostrosti závisí pro stejnou clonu na měřítku zobrazení – nepomůže použít krátkohniskový objektiv namísto teleobjektivu, hloubka se nezmění.
• Zdvojnásobení clonového čísla vede k dvojnásobné hloubce ostrosti.
• Následující údaje platí pro clonu 16 a rozptylový kroužek 0,025 mm
  (rozptylový kroužek je hodnota neostrosti, kterou připouštíme a vnímáme ještě jako ostré zobrazení)

  
  

  Měřítko	Rozsah hloubky ostrosti (mm)
  1 : 3	9
  1 : 2	5
  1 : 1	1,6
  2 : 1	0,6
  3 : 1	0,35

Protože obraz na matnici je obvykle příliš tmavý, nelze hloubku ostrosti spolehlivě posoudit a je nutno vycházet z tabulek nebo výpočtů.

K nastavení clony je nutno připojit ještě poznámku. Je-li otvor příliš malý (velké clonové číslo), uplatňuje se významně difrakce, která snižuje ostrost zobrazení. Při zaostření na nekonečno je vliv difrakčních jevů pro daný formát úměrný relativnímu clonovému číslu, nezávisí tedy na ohniskové vzdálenosti. Při prodloužení výtahu pomocí mezikroužků se relativní clonové číslo zvyšuje a zvyšuje proto i vliv difrakčních jevů. Proto pro dosažení maximální ostrosti a kontrastu je nutno volit kompromis mezi difrakcí a menší hloubkou ostrosti. Podle mé zkušenosti je optimální clona 8 – 11, pro větší výtahy i menší.

Expozice

Po nastavení clony tak, aby hloubka ostrosti byla dostatečná, je nutno stanovit expoziční dobu. V době, kdy neexistovalo měření přes objektiv, to vyžadovalo dosti počítání nebo hledání v tabulkách. Dnešní zrcadlovky tento problém odstranily a příslušný čas nám ukáží automaticky. Pokud máme snad pochybnosti o jeho správnosti, je nejlepší, čili několik snímků s expozicí nad a pod změřenou hodnotou. Lepší přístroje i toto zvládnou automaticky.

Jestliže zacloníme pro dostatečnou hloubku ostrosti, vychází čas příliš dlouhý, abycho snímek nemázli čili neroztřásli. Pravidlo říká, že čas nemá být delší než převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti, ke které ale při makru musíme připočítat i délku mezikroužků. Ve volné přírodě je nevětším nepřítelem vítr: krásně zaostřené květinky náhle někam odcestují nebo se alespoň protivně třepou.Pokud nemůžeme použít stativ, je nutno snímat s bleskem. I když fotíme hodně z blízka, musí být blesk relativně dost výkonný. Určit expozici s bleskem je bez problémů, máme-li přístroj s řízením blesku TTL. Po otevření závěrky si přístroj sám řídí délku záblesku.

Nemáme-li TTL blesk, nastavíme jej na pevný výkon a provedeme zkušební sérii snímků pro každé měřítko zvětšení, které budeme používat. I tak se vyplatí, především při snímání na inversní film.

Makronímky s bleskem vedou většinou k černému pozadí. Obvykle to není na závadu. Chceme-li, aby pozadí bylo přirozené, nastavíme čas expozice delší, než odpovídá nastavení pro blesk. Roztřepání neostrého pozadí není viditelné. Opět jsou ve výhodě majitelé novějších zrcadlovek, jejichž automatika i toto dokáže uřídit. Pokud se vám zdá, že opomíjím manuální přístroje, tak máte pravdu. Určit správně expozici bez elektroniky je sice možné, ale dnes už překonané.

Osvětlení a uspořádání snímku

Možnosti uspořádání pro makrosnímek je nepřeberné množství podle objektu a účelu snímku, od jednoduchého snímání z ruky v přírodě po speciální uspořádání s automatickým exponováním letícího hmyzu. Při makrofotografii obvykle nejde o emotivní působení snímku, ale o jeho informativní hodnotu. Je proto nutno dodržet základní pravidla skladby, aby subjekt byl dominantní a pozornost nebyla odváděna rušivými prvky. Vlastní nápaditost a technická zručnost je zde nezbytná.

Při makrofotografii je nutno podřídit uspořádání technickým možnostem. Mizivá hloubka ostrosti vyžaduje speciální uspořádání objektů do jediné roviny nebo volba takového pohledu, aby důležité prvky byly v téže rovině. Není-li to možné, je někdy lepší, je-li hloubka ostrosti spíše menší, čímž se zdůrazní hlavní (ostře zobrazený) prvek a neostré části nepůsobí dojmem technické chyby fotografa. Především u barevných objektů (květy) dokreslují neostré barevné skvrny charakter prostředí.

Při fotografování opravdu malých předmětů je nezbytné použít při aranžování dostatečně silné lupy. Jinak se po vyvolání filmu nevyhneme nemilém překvapení, když zjistíme, že jsme přehlédli rušivé nečistoty, lesky, škrábance a podobně. Pohled hledáčkem přes objektiv nám tyto vady často neukáže, neboť obraz při pracovním zaclonění je příliš tmavý a při otevřené cloně zase nedostatečně ostrý.

Velmi citlivě musíme aranžovat přírodniny. Nepřirozené uspořádání působí mnohem rušivěji než u snímků lidských výtvorů. Např. hmyz je velmi obtížné fotografovat živý. Proto se často lapený jedinec nejprve podchladí, aby se moc nehýbal. Tento postup vylučuje použití žárovkového světla, neboť příliš hřeje. Odborníka rovněž ruší nepřirozený postoj, svěšená tykadla apod. Ještě více to platí pro usmrcené exempláře. Květy se často před snímkem kropí, aby vznikl dojem svěží rosy, výsledkem je však často spíše dojem zmáčenosti. Kapky podobné rose vytvoříme nejlépe tak, že objekt vlhčíme velmi jemnou mlhou rozprašovače tak dlouho, až se kapky začnou spojovat. Nejhezčí rosu však stejně najdete po ránu venku.

• osvětlení denním světlem nejjednodušší se zdá fotografovat venku s denním světlem. Při větším výtahu objektivu však světla není nikdy dost. Pouze na plném slunci není nutno používat stativ. Nejlepší světlo je přirozeně ráno, kdy je osvětlení teplejší. Osobně nemám rád přímé sluneční světlo, protože je příliš kontrastní a lesky vyžírají barvy. Polarizační filtr sice sytost barev zvýší a jeho použití lze jen doporučit, na druhé straně vede k prodloužení expozice a tmavý obraz v hledáčku se hůře zaostřuje. Proto doporučuji fotografovat při podmračeném počasí. Při použití inverzního materiálu je dobré korigovat barevnou teplotu světla příslušným purpurovým filtrem R1,5.
• bleskové osvětlení chceme-li fotografovat květiny apod. venku, je blesk obvykle nejlepším řešením, neboť i nejslabší vánek vede k rozhýbání. Bleskové osvětlení vede k nepřirozeně tmavému pozadí. Je proto vhodné objekt zarámovat tak, aby pozadí bylo v jeho blízkosti, nebo použít delší expozici, prokreslující částečně i pozací. Protože je stejně mimo hloubku ostrosti, rozhýbání nevadí.
  Použití blesku usnadňuje blesk s možností regulace intenzity osvětlení a měření expozice blesku přes objektiv (TTL flash). Pro větší zvětšení je nejlépe použít speciální kruhový blesk nasazený na objektivu, který zaručí stejnoměrné osvětlení. Pro některé aplikace je jeho použití nezbytné (snímky pro stomatologické účely), v jiných případech neposkytuje dostatečně plastické osvětlení.
  Výhodou použití blesku je vyloučení neostrosti vlivem pohybu předmětu nebo přístroje, možnost vysokého zaclonění, barevná teplota světla shodná se slunečním světlem, reprodukovatelnost výsledků. Nevýhodou obtížné posouzení charakteru osvětlení, řízení kontrastu a plastičnosti.
• Žárovkové světlo pro makrofotgrafii nepotřebujeme žádnou speciální studiovou techniku. Při práci s inverzním materiálem je nutno použít film pro umělé světlo. Takový film je ovšem vyvážen pro světlo speciálních fotografických žárovek. Je-li k dispozici pouze film pro dení světlo, je třeba použít modrý konverzní filtr. Negativní materiál pro denní světlo poskytuje slušné výsledky i při umělém osvětlení bez použití konverzního filtru, při použití obyčejných žárovek, jejichž barevná teplota je nižší než 3000 K, je však tento filtr nezbytný.
  Pro malé předměty postačuje stowatová žárovka. Expozice jsou sice delší, ale pro statické objekty je delší expozice spíše výhodou, neboť se potlačí vliv otřesu při zvednutí zrcátka. Pro delší expozice je nutno počítat s rozvážením barev, proto je lépe pracovat s negativním materiálem a korigovat barevné odchylky při zvětšování.
  Pro malé předměty je rovněž velmi snadné realizovat měkké osvětlení prostřednictvím světlených tunelů nebo kuželů a odrazných desek. Je ovšem třeba zajistit, aby odrazné plochy byly opravdu bílé, aby nedocházelo ke zkreslení barevného tónu.

Zdroje:
Canon a macro na luminous-landscape