ještě jednou.

Tyto vesnice jsem projížděl na kole na konci své cesty ze St. Mořice do Scuolu. Bylo to náročné, hodně nahoru a zase dolů, ale krásné. Sotva jsem fotoaparát uložil a popojel pár desítek metrů dál, už jsem ho zase vytahoval.

Ještě zpět k vesnicím. Ty byly v letech 1939 až 1945 důkladně renovovány. Guarda pak obdržela v roce 1975 „Wakkerovu cenu“ a byla prohlášena za “Důležitou národní památku”. Určitě právem!

jsou horské vesnice vysoko na řekou Inn nedaleko Scuolu.

Známé jsou svými vesnickými domy s reliéfy škrabanými do omítky. Vypadají jako skanzeny, ale vlastně jimi nejsou – zde se normálně žije tak, jak se žilo dřív.

Klidně potkáte povoz s fůrou sena prodírající se mezi turisty, koně v malém výběhu mezi uličkami ale hlavně překrásné původní vesnické budovy.
Ale také nové domy citlivě posazené mezi ty původní. I ty mají alespoň malý náznak škrabané omítky.

To je to, co mi chybí na většině českého venkova, kde najdete spíš rozpadlé kravíny, alespoň jeden ošklivý paneláček nebo podivné vilky s drátěným plotem a brankou svařovanou z „vyšetřeného materiálu“.

pro dobytek ve švýcarských horách nad jezery Engandinu. V těchto letních měsících je však opuštěné, dobytek se pase o pár stovek metrů výše, těsně pod hranicí sněhu.

Zatímco u nás jsou pravidelně plné noviny o likvidaci zemědělců a chovů dobytka, zde si zřejmě nikdo nestěžuje.

projíždějí nádhernými a dramatickými sceneriemi. Na tento vlak poblíž Zernezu jsem si musel chvilku počkat.

Byl jsem si ale jistý, že přijede a já udělám právě tento snímek.

je jedno z krásných ledovcových jezer Engandinu.

Leží poblíž St. Mořice v nadmořské výšce asi 2600 m.